Jste zde
Petr Abélard a jeho přínos do sporu o univerzálie
Pá, 2010-01-01 23:02 — hradilek
Seminární práce z Úvodu do filosofie
Jiří Piškula
Úvod:
Ve své práci se pokusím vystihnout přínos Petra Abélarda v scholastickém sporu o univerzálie. Protože mým hlavním pramenem bylo Abélardovo dílo Historia calamitatum mearum, které je spíše životopisným dílem, věnuji možná Abélárdově životu více prostoru, doufám však, že to nebude celkové práci na újmu.
2) Spor o univerzálie:
Jedním z klíčových problémů scholastiky byl tzv. spor o univerzálie (tento termín se u nás nejčastěji překládá jako všeobecniny či obecniny). V metafyzice znamenají univerzálie obecné pojmy vyjadřující určité společné znaky jednotlivých věcí patřící do jednoho druhu (jednotlivin). Středověká nauka o univerzáliích byla dovršena především díly řeckého novoplatonika Porfyria[1]. Otázkou celého sporu bylo, zda jsou tyto ideje, univerzálie, jen pouhými představami, jmény (nomen) či jsou-li skutečná (reálná).
V tomto sporu se pak vyhranily dvě skupiny filosofů. První tvrdila, že všeobecniny jsou reálné a podle toho jsou nazýváni realisty. Všeobecniny byly v jejich pojetí skutečnější než jednotlivé věci a jsou na nich nezávislé. Realisté vycházeli z Platóna a novoplatoniků (vyhranění realisté, universalia ante rem) a také z Aristotela ( umírnění realisté, universalia in re).
Jejich odpůrci, kteří byli přesvědčeni, že všeobecniny jsou jen pouhými představami, jakýmisi ideály, jsou nazýváni nominalisté. Toto jsou krajní názory, mnoho filosofů, kteří hledali vztah mezi všeobecninami a jednotlivostmi (zde na Zemi přítomně zastoupené věci) se však ustálila někde mezi těmito stanovisky. Představitelem tohoto proudu je především Petr Abélard.
Nyní se zmíním o tom, jak do tohoto sporu zasáhl svým dílem a životem Petr Abélard.
3) Život Petra Abélarda:
Petr Abélard se narodil roku 1079 v Bretagni poblíž města Nantes. Pocházel ze vzdělané šlechtické rodiny a brzy se vzdal vojenské kariéry i všech výhod prvorozeného šlechtice a začal se v Paříži věnovat studiu filosofie. Jeho studia se však brzy zkomplikovala, když začal zpochybňovat stanoviska svých krajně realistických učitelů (hlavně Vilém z Champeaux[2]). Abélard si sice ve svých vystoupeních získal značnou popularitu, ale brzy byl nucen školu i Paříž opustit.
Abélard reagoval na tuto situaci založením vlastní školy nedaleko Paříže a pár let poté se začal v Laonu věnovat teologickým studiím u teologa Anselma (1113). Zde Abélard hledal, jistotu v složitých problémech filosofie a teologie, jak však píše jeho nejistoty se jen prohloubily. O Anslemovi z Laonu Abélard napsal: „ Měl obdivuhodnou výmluvnost, v užívání smyslů byl však povrchní.“[3] I zde se Abélard nakonec stal spíše konkurentem svého učitele a proto nakonec Laon sám opustil.
Po návratu z Laonu se Abélard usadil opět v Paříži a začal zde vyučovat. Zde se však potkal se svou osudovou ženou, neteří kanovníka Fulberta, Heloisou, o jejíž výchovu byl požádán. Abélard píše, že ho Heloisa okouzlila nejen svým zevnějškem, ale především svou znalostí literární. Když pak na něj Fulbert naléhal, aby se „... ve dne i v noci věnoval jejímu vyučování“[4] stalo se to, co později Abélard považoval za spravedlivý Boží trest za svou mladickou pýchu.
Abélard se do Heloisy zamiloval a jejich vztah, který tak romanticky líčí ve svém díle Histaoria calamitatum mearum, došel brzy naplnění v podobě blížícího se potomka. Mladý Abélard usmířil dívčina strýce tím, že se s Heloisou ožení, avšak ta se zdráhala a nakonec přistoupila na tajný sňatek a po něm odjela do kláštera poblíž Paříže, aby manželovi nebránila v učitelské kariéře. Strýc Heloisy to však považoval za výsledek Abélardova nátlaku a nepěkně se mu pomstil. Přepadl spolu s několika kumpány spícího Abélarda a jednoduchým chirurgickým zákrokem ho připravil o možnost dalších potomků.
Po těchto událostech se Abélard uchýlil do kláštera, kde se věnoval přednášení teologie a filosofie. Avšak i zdejší pobyt a přednášky měly pro Abélarda nepříjemné důsledky v podobě odsouzení jeho díla Tractatus de unitate et trinitate divina na sněmu v Soissons roku 1121. Stejně neúspěšné bylo jeho působení v klášteře sv. Gildase de Ruys[5] odkud musel odejít.
Ve 30. letech se Abélard věnoval jak výuce tak studiu a psaní svých děl. Konec jeho tvorby nastal po synodě v Sens, kde byla všechna jeho díla odsouzena jako nakažená ariánstvím a pelagianismem. Nepomohlo ani odvolání k papeži a tak se Abélard uchýlil do kláštera v Cluny, kde brzy na to umírá (1142).
4) Abélard a spor o univerzálie:
Abélard se ve svých dílech věnoval mnoha oblastem filosofie i teologie. Jeho zapojení dialektiky do teologie a spojení víry a rozumu ani jeho učení etickému se věnovat nebudu.
Názor Abélarda na problém univerzálií se zřejmě vytvořil v jeho střetech s Vilémem z Champeaux, který měl za to, že obecnina je absolutně reálná věc, přítomná ve věcech příslušného druhu. Rozdílnost jednotlivin je pak dílem nahodilosti forem, které způsobují odlišnosti stejné substance. Abélard naproti tomu tvrdil, že jedna obecnina nemůže být obsažena v každé věci jejího druhu, protože pak by ztratila význam slova obecnina, svou obecnost a stala by se podstatnou věcí. Sám Vilém byl pod tlakem Abélardových námitek nucen změnit své názory.
Vliv na Abélarda měl i jeho učitel Roscellinus, díky jehož působení nakonec zaujal Abélard nominalistický postoj, nebyl však zcela klasickým nominalistou. Pro Abélarda nebyly univerzálie jen pouhými jmény, ale slova, která mají určitý význam, slova, která mají schopnost určovat věci. Tato slova však nepovažuje za reálná, ale za produkt lidského myšlení. Zdůrazňuje, že lidské vědění, je vždy věděním jen o jednotlivých věcech, ostatní je produkt lidského myšlení. Univerzálie jsou abstrahované vlastnosti z věcí a jako takové jsou odděleny od věcí, které jsou s nimi spjaty. Všeobecniny jsou podle Abélarda jakýmsi mlhavým, nedokonalým poznáním (ne však tedy poznáním mylným, pomocí obecnin poznáváme obecnou povahu věcí bez individualizujících znaků), jejich pomocí je však možno zahrnout tímto slovem-významem větší počet jednotlivin. Obecniny vystihují jakousi přirozenost jednotlivin.
5)Závěr:
Zařadit Petra Abélarda do scholastického filosofického systému bylo úkolem složitějším než jsem čekal, neboť samotná jeho zařazení v pramenech z kterých jsem čerpal se pohybují od umírněného realismu přes umírněný nominalismus až k nominalismu. Když mluvíme o Abélardovi je asi důležité zdůraznit, že se svými názory odlišoval od soudobých myslitelů i na straně nominalismu i na straně realismu. Snad bychom mohli považovat jeho názory za pokus o určitý kompromis a smířlivou cestu mezi oběma tábory. Kdybychom ho však přece jen měli zařadit do jednoho z táborů, domnívám se, že nejpřesnější označení by bylo umírněný nominalista.
Použitá literatura:
Abélard a Heloisa, Dopisy utrpení a lásky (překlad z Historia calamitatum mearum a Letters to Heloise), Praha 1976
Kol. autorů, Slovník křesťanství, hesla: realismus, nominalismus, universalia a scholastika, Praha 1994
Lane Tony, Dějiny křesťanského myšlení, Praha 1999
Van Steenberghen F., Dějiny středověké filosofie, Praha 1962
Sokolov V.V., Středověká filosofie, Praha 1988
[1] Porfyrios si ve svém díle Úvod k Aristetolovým Eisagogé, pokládá tři otázky. 1) Zda existují univerzálie podstatně, či jsou jen abstrakcí lidské mysli. 2) Existují-li, zda mají těla či nemají. 3)Zda existují mimo věci nebo pouze ve spojení s nimi.
[2] Abélard kritizoval Viléma z Champeaux pro jeho krajní realismus. „ Celá věc je zároveň obsažena ve svých jednotlivinách, takže v zásadě není v nich žádná rozpornost“(Abélard a Heloisa, str.16)
[3] Abélard a Heloisa, str. 19
[4] Abélard a Heloisa, str. 25
[5] Abélard si ztěžuje musel prchnout neboť mniši „nikoli již jedem, nýbrž přímo meče útočili na můj život“ (Abélard a Heloisa, str. 69)