Farářka

Profesní medajlon

Ivana Noble 

Ještě stále si pamatuji množství rozhovorů, které začínaly otázkou: "Co děláš?" Když jsem odpověděla, že jsem farářka, nastalo na druhé straně překvapení. "Ty si děláš legraci." "To nemůže být pravda." Když jsem se zeptala, proč ne, obvykle jsem se dozvěděla, že proto, že nevypadám jako farářka. Rozhovor se ubíral dál a já jsem se snažila zjistit, jak by podle lidí, kteří často s církví neměli mnoho společného, taková farářka měla vypadat. Většinou jsem se ale musela spokojit s tím, že jinak než normální člověk, kterého můžete běžně potkat na ulici. Osoba, pokud možno éterická, pohybující se neviditelně v tomto světě. Někdo, koho by se člověk spíše lekl, kdo by připomínal kárající prst vztyčeného z minulosti směrem sem k nám. Nevím, mnoho rozumu jsem z toho nepobrala, snad až na zarážející věc, jakousi bezpohlavnost těchto představ. Narozdíl od církevně-právní debaty v některých prostředích, sekulárnímu člověku bylo většinou jedno, jestli farář je muž či žena.

V polovině osmdesátých let, když jsem studovala na Husově bohoslovecké fakultě a připravovala se na farářskou službu v církvi Československé husitské, ženy tvořily již více než třetinu našeho kléru. Tato skutečnost měla ale dvě strany. Na jedné straně v prostředí této církve bylo normální, že ženy, stejně jako muži, cítí povolání ke kněžství a že toto povolání mohou realizovat. V tom jim nebyly kladeny překážky. Na straně druhé potkat farářku, která by byla ispirujícím příkladem, jak integrovat tuto službu se svou ženskostí, bylo vzácné. Mnohé ženy-farářky, které jsem znala, byly ambiciózní, autoritářské, uměly v sobě potlačit city a udržovaly si vzdálenost od lidí, zkrátka, ztvárňovaly vlastnosti, které jsou obvykle připisovány mužům. Musím říci, že během svých studijních let jsem v sobě nenesla otázku, jestli žena může být knězem (či kněžkou, ani pro to nemáme dobré české slovo), ale jestli, stane-li knězem, může zůstat ženou. Ve svém bouřlivém mládí jsem cítila potřebu protestovat proti nemožnosti této kombinace a řešila jsem to po svém, k taláru jsem nosila náušnice v liturgických barvách a když to někteří mí kolegové nesli s nelibostí, pořídila jsem si červené střevíčky, které ladily s červeným kalichem na černém taláru. Představa asexuální bytosti nebo muže oblečeného v sukni mě prostě děsila. Dnes na to vzpomínám s úsměvem, i když myslím, že trocha toho dětinského protestu ve mně zůstala. Trvalo mi dlouho než jsem alespoň trochu porozuměla, že problémy se netýkají jen oné, ne vždy příliš atraktivní, skupiny žen. A že vlastně tyto ženy byly mnohdy velmi statečné a za svou službu zaplatily vysokou cenu. Církev československá husitská se rozhodla ordinovat ženy krátce po druhé světové válce. Byla u nás první. Její důvody byly ovšem praktické, spíše než teologické. Nebylo dost mužů, kteří by tuto službu mohli nebo chtěli vykonávat. První ženy farářky často bývaly posílány na místa, kam muži nechtěli. Obtížné farnosti, dojíždění z místa na místo, často starost o děravé střechy, padající fasády domů a kostelů. Žena-farářka byla mnohými chápána jako univerzální pracovní síla, která zahrnovala i další profese: údržbářka, uklízečka, sekretářka. Něco z těchto očekávání jsem směla zakusit ještě na svém prvním farářském působišti začátkem devadesátých let. Možná mi to pomohlo pochopit, kde se vzala soutěživost, "být jako muži", kterou ovšem dodnes považuji za negativní. V českém prostředí to znamenalo, nebýt automaticky považována za druhořadou pracovní sílu a vyhnout se nechtěnému spolu-povolání uklízečky a sekretářky, které se od mužů většinou neočekává. S podobnou věcí, i když v kultivovanější podobě, jsem se později setkala v Anglii mezi anglikánskými farářkami, které svou potřebu "být jako muži" vyjadřovaly svým klerikálním oděvem a chováním.

V čem je tedy pro mou kněžskou službu podstatné to, že jsem žena? První věc, která mě napadá je, že jde více o sebepřijetí toho, kým jsem než o ctnosti rodové identity, empatii, ohleduplnost, péči. Znám mnoho mužů, kteří v těchto ctnostech vynikají více než já. Ale možná se tady dotknu otázky mé role v pastorační práci. Nejsem ani otcem ani bratrem, jak mi někdy dodnes církevní řeč připisuje, ale, pokud mám použít přirovnání, tak spíš matkou, sestrou, nebo ještě lépe přítelkyní, která doprovází druhé a snaží se jim pomoci, aby v sobě objevili to nejlepší, co v sobě nesou. Vždycky to budu dělat se svými ctnostmi a svými nectnostmi, femininními i maskulinními. Na tak snadnou typologizaci nevěřím.

Přijetí toho, že jsem žena, také ovšem neznamená přijetí pověr o slabším pohlaví a o podřízenosti tomu silnějšímu, a už vůbec ne o tom, že Bůh je mužům podobnější. Rodiny, kde matka zastiňuje otce nebo otec zastiňuje matku, bývají dysfunkční. Myslím, že obdobně je tomu s církví. Často se setkávám se ženami, které z nějakého důvodu trpí nedostatkem sebedůvěry. Někdo do nich zasel, že jejich zkušenosti, názory a postoje nejsou důležité. Myslím, že tady je ve službě důležité, že jsem také žena. U mužů mám zas tu zkušenost, že jako je pro ně někdy snazší mluvit s matkou než s otcem v rodině, je pro ně jednodušší svěřit se ženě-knězi. Myslím, že je dobře, když si lidé mohou vybrat. Ženy a muži nemusí soutěžit o to, kdo je lepší, ale mohou se doplnit v tom, kdo může v té které chvíli lépe pomoci. Tolik tedy k pastoračně sociální úloze. Kněžská služba v sobě pak nese ještě úlohu učitelskou a liturgickou. Přípravy katechumenů, snoubenců, učení na školách, a mnoho neformálního "učení" v rozhovorech s lidmi, kteří se zajímají o křesťanství a chtějí se o něm něco dozvědět. Tady je role ženy na první pohled neproblematická. Jen v málo kruzích je dnes tato role u nás ženám nepřístupná. A přece, v oblasti teologie, čím vyšší škola, tím méně žen. Zůstává otázkou, proč? Pamatuji si výkřiky jednoho ze svých učitelů: "Ne, ženy ne," když šlo o bádání v systematické teologii a filosofii. Na jiné fakultě, kde dnes pracuji, se s tímto postojem vůbec nesetkávám, ale přesto, mých kolegyň je poskrovnu.Vztahy s kolegy jsou otevřené a pěkné, ale přece doufám, že i tady zavládne větší vyrovnanost. Liturgická úloha, myslím, může pomoci korigovat iracionální řetězec Bůh-muž, kněz-muž, který opět mnohdy staví ženy na druhou kolej. Tato úloha bývá v některých církvích muži nejvíce střežena a její svěření ženám bývá některými lidmi vnímáno jako svatokrádež. Musím ale říci, že podle mé zkušenosti, věřící právě z těchto církví někdy liturgickou službu ženy vyhledávají.

Být ženou ve všech rozmanitých formách svého povolání nepovažuji ani za výhodu ani za nevýhodu, ale jako za danost, a z přijetí této danosti, myslím, mohou proudit dobré věci. Lidskost je ve farářské službě velmi důležitá. A lidskost není bezpohlavní, ale vždycky má nějaké souřadnice.

A jakým způsobem kněžská služba ovlivňuje můj osobní život? Vyvstává z ní potřeba najít vyváženost mezi tím "být zde pro druhé" a nezanedbáváním vlastních potřeb, jako je péče o osobní vztahy, odpočinek a nové nabrání sil. První roky mé kněžské služby byly hektické. Pečovatelská strana ženy našla v mém kněžství své vyjádření, ale ještě ne vyváženou podobu v mém osobním životě. Musela jsem učinit "objevy", že někdy potřeba druhého člověka může být menší než má vlastní, nebo že můj partner a moji přátelé jsou také lidé, kterým je dobré věnovat nejen ten čas, který zbude, když už není sil. V době, kdy jsem působila na faře, se pak jako další otázka objevila role mého tehdejšího manžela. Lidé kolem nás a mnohdy i já sama, jsem od něj očekávala podporu ze zálohy, spolunesení služby. To ovšem není automatická věc, a dnes si myslím, že partner musí mít větší možnost volby, do jaké míry se chce či nechce na takovém poslání podílet.

Alespoň mám ten dojem, že jako žena jsem byla v menším pokušení stylizovat se do postavy kazatele i mimo kazatelnu, zato zde bylo jiné úskalí. Když jsem nalezla způsob, jak být k lidem v nejrůznější situaci nouze přátelská a nerozlišovala jsem mezi "klientem" a "přítelem", zvykla jsem si na nesymetrické vztahy: dávat a nečekat, že něco dostanu zpět. Tato nesymetričnost se mi dostala i do osobního života a stala se pro mě břemenem. Modlitba a studium, které pro mě vždy byly velmi důležité, načas suplovaly i nesymetrické vztahy, ale ne natrvalo. Jako by se veřejný život rozšířil a ze soukromého zbylo málo. Věděla jsem o potřebách a nouzích nejen mých farníků, ale i přátel a rodiny. Snažila jsem se i jim "být k užitku", ale vlastně jsem ztrácela blízkost a vzájemnost vztahů, která tady dříve byla. Nevím, jestli jsem neuměla komunikovat své potřeby a své meze nebo jestli mi připadalo, že na ně nemám právo. Zde myslím, že je jedna z mezí ženského "sebe-vydání", které může být pro svou přirozenost nebezpečné. Místa, kde jsem mohla spočinout a odpočinout, být slabá, mít otázky a pochybnosti, cítit přijetí, pro mě někdy byla nepostradatelná ale i nedosažitelná. Musela jsem se naučit vědomě přijmout, že taková místa a takové vztahy potřebuji, pokud nechci vnitřně vyhořet, že to není přepych, ale nutnost.

Kromě obtíží, kterými mé povolání ženy-kněze procházelo v osobním životě, zde byly a jsou také věci nad vypovězení krásné a také spojené s tím, že toto povolání si člověk vždycky nese s sebou. Nikdy nezapomenu, na okamžik, kdy mě rodiče byli poprvé navštívit v mé první farnosti. Proti očekávání, protože v té době nebyli praktikujícími křesťany, přišli i na bohoslužbu. Otce jsem tehdy viděla poprvé se modlit. Maminku jsem směla doprovázet na její cestě víry a a tato cesta nikdy nebyla izolovaná, zahrnovala i její přátele, sousedy a dokonce některé další příbuzné. V rámci své rodiny jsem zatím ani nekřtila ani neoddávala, ale provázela jsem nemocí a pohřbívala. Pohřeb mého otce a mého bratra byly jedněmi z těžkých okamžiků, a přitom je těžké vyslovit útěchu a nerozdělenost bytí spolu s nimi na cestě ze smrti k životu, v který doufáme, ale z této strany jej nevidíme. Vím, že se říká, že prorok není nikdy prorokem mezi svými, ale musím říci i to, že být také nejbližším příbuzným knězem je nejen možné, ale velmi milé. A vlastně zde musím říci, že podobnou radost jsem mohla zažít se svými blízkými přáteli, kteří nezmizeli docela. Načas se někteří ztratili, ale většinou si znovu našli cestu k životu. Jistě, tyto radosti zná i muž kněz - svátosti slavené s přáteli, pastorace, která ve skutečnosti je společným hledáním a nacházením. Sdílení starých i nových pokladů, společné kořeny. Ženská orientace na vztahy spíše než na ideje, s trochou opatrnosti, zde má také svou kladnou polohu bezprostřednosti setkávání domova fyzického a duchovního. Tím nechci říci, že společný život s jinými lidmi je druhého řádu. Ovšem, mám-li mluvit o tom, jak mé povolání ženy-kněze ovlivňuje můj osobní život, myslím, že k tomu patří i radost z nesamozřejmých okamžiků souznění s rodinou a přáteli tam, kde nastane.